Astronomové pořídili velkolepý snímek mlhoviny Tarantule

Na novém snímku s vysokým rozlišením vidíme mlhovinu Tarantule (Tarantula Nebula) – zářící region rodících se hvězd ve Velkém Magellanově oblaku, což je satelitní galaxie Mléčné dráhy – v novém světle s nejasnými oblaky plynu umožňujícími nahlédnutí do regionu, který formují velmi hmotné hvězdy.

Popis k obrázku: Publikovaný kompozitní snímek zachycuje mlhovinu Tarantule. Fotografie pořízená v oboru infračerveného záření, je sama o sobě kompozitní: byla pořízena přístrojem HAWK-I instalovaným na dalekohledu VLT (Very Large Telescope) Evropské jižní observatoře ESO a přístrojem VISTA (Visible and Infrared Survey Telescope for Astronomy); ukazuje jasné hvězdy a světlo narůžovělých oblaků horkého plynu. Jasné žluto-červené paprsky, které byly superponovány do snímku na základě pozorování v rádiovém oboru pomocí radioteleskopu ALMA, odhalují regiony studeného a hustého plynu, který má potenciál se smršťovat a umožnit vznik nových hvězd. Unikátní struktura plynných oblaků podobná pavučině vedla k pojmenování mlhoviny.

Mlhovina Tarantule, známá též jako NGC 2070 nebo 30 Doradus, se nachází v jižním souhvězdí Mečouna (Dorado), přibližně 170 000 světelných roků daleko od Země, v jednom z našich nejbližších galaktických sousedů – ve Velkém Magellanově oblaku.

V jejím srdci se nacházejí jedny z nejhmotnějších známých hvězd, některé s hmotností převyšující 150 hmotností Slunce, což z této oblasti dělá perfektní region pro studium, jak plynná oblaka kolabují v důsledku vlastní gravitace a vytvářejí nové hvězdy.

„Fragmentární oblaka na nové fotografii mohou být pozůstatky dříve velkých oblaků, které byly roztrhány v důsledku obrovské energie uvolňované mladými a hmotnými hvězdami v procesu přezdívaném feedback,“ říká Tony Wong, astronom na University of Illinois at Urbana-Champaign.

Astronomové se původně domnívali, že plyn v těchto oblastech může být příliš řídký a rozptýlený tímto turbulentním působením a gravitace jej nemůže přitáhnout dohromady k formování nových hvězd. Avšak nová data rovněž odhalila mnohem hustější filamenty, kde úloha gravitace je stále ještě významná.

„Naše výsledky naznačují, že dokonce i za přítomnosti velmi silného zpětného působení může gravitace uplatnit silný vliv a vede nakonec k pokračování tvorby hvězd,“ říká Tony Wong.

„Co dělá mlhovinu 30 Doradus unikátní, je fakt, že je vůči nám dostatečně blízko, abychom mohli detailně studovat, jak zde vznikají hvězdy. A přece se jejich vlastnosti podobají těm objeveným ve velmi vzdálených galaxiích, když vesmír byl ještě mladý,“ dodává Guido De Marchi, astronom Evropské kosmické agentury ESA. „Díky mlhovině 30 Doradus můžeme studovat, jak hvězdy vznikaly před 10 miliardami roků, kdy se zrodilo nejvíce stálic.“

Zatímco většina dosavadních studií mlhoviny Tarantule byla zaměřena na její centrum, astronomové již dlouho vědí, že ke vzniku hmotných hvězd dochází i jinde. K lepšímu pochopení těchto procesů autoři studie provedli pozorování s vysokým rozlišením pokrývajícím velkou část mlhoviny Tarantule.

Při použití soustavy radioteleskopů ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) měřili emise oxidu uhelnatého v přítomném plynu. To jim umožnilo zmapovat velká oblaka chladného plynu v mlhovině, která mohou kolabovat za vzniku nových hvězd – a jak změna tak obrovského množství energie vede k uskutečnění vzniku těchto mladých hvězd.

„Očekávali jsme, že objevíme tyto části oblaků v nejtěsnější vzdálenosti od mladých hmotných hvězd,“ říká Tony Wong. „Místo toho jsme objevili, že gravitace je stále důležitá v těchto regionech – přinejmenším pro části oblaků, které jsou dostatečně husté.“

Výsledky vědecké práce byly publikovány v časopise Astrophysical Journal.

Zdroj: http://www.sci-news.com/astronomy/alma-image-tarantula-nebula-10909.html

autor: František Martinek