Aktuality AK

Otázka, jak vznikl život zde na Zemi, nebo jak se jednoduché organismy vyvinuly z chemických sloučenin, zůstává poněkud záhadou. Vědci sice na základě fosilních důkazů a geologických záznamů potvrdili, že život vznikl zhruba před 4 miliardami let na mořském dně (kolem hydrotermálních průduchů), ale stále není jasné, jak se ingredience pro život dostaly na Zemi. Obecně se předpokládá, že je sem přinesly komety a asteroidy z vnější Sluneční soustavy, které také přinesly na Zemi povrchovou vodu.

Když si vezmete hrst zeminy ze své zahrady, držíte v ní materiál, který byl tolikrát recyklován, erodován, subdukován a přetvářen, že z původní rané Země se nedochovalo téměř nic. Naše planeta je neúprosný geologický stroj, který neustále ničí svou vlastní minulost. Chcete-li vědět, co se zde dělo před 3,5 miliardami let, když se život teprve začínal snažně uchytávat na světě, musíte se podívat někde jinde. Tím někde jinde je překvapivě Měsíc.

Nový matematický výzkum naznačuje, že temná energie nemusí být potřebná k vysvětlení zrychlujícího se rozpínání vesmíru, což zpochybňuje základy standardního kosmologického modelu. Matematici se ptají, zda je temná energie skutečně zodpovědná za zrychlující se rozpínání vesmíru.

Na obrázku je vizualizace proudění plynu kolem binárního systému dvou protohvězd vypočítaná programem ATERUI III. Plyn zobrazený červeně obíhá kolem jedné ze dvou protohvězd. Plyn zobrazený modře obíhá kolem kombinovaného binárního systému. Plyn zobrazený zeleně je ze systému vypuzován a odnáší část momentu hybnosti. Současný výzkum ukazuje, že magnetické pole hraje důležitou roli při vypuzování plynu a snižování momentu hybnosti.

Kosmická síť (též kosmická pavučina) je rozsáhlá síť propletených vláken obklopujících rozměrné, téměř prázdné dutiny. Pochopení toho, jak se tato struktura rozpínala a vyvíjela od počátku času, bylo vždy ústředním cílem kosmologů. To vždy představovalo výzvu kvůli omezením našich přístrojů a samotné povaze relativistického vesmíru.

Rázová vlna obří planety Jupiter nejen odklání sluneční vítr, ale funguje také jako silný urychlovač částic, který vystřeluje elektrony na relativistické energie nejméně 1 MeV, jak vyplývá z nové analýzy dat z kosmické sondy Juno, kterou provozuje NASA.

Od objevení prvního protoplanetárního disku v roce 1984 kolem hvězdy Beta Pictoris poskytují tyto objekty astronomům laboratoře pro studium zrodu a vývoje světů kolem vzdálených hvězd. Tým z francouzského Národního centra pro vědecký výzkum (CNRS) a univerzity v Bordeaux nedávno dosáhl průlomu v pochopení těchto planetárních kolébek, když přímo pozoroval rotaci protoplanetárního disku kolem mladé hvězdy AB Aurigae (v souhvězdí Vozky).

Možná se to tak nezdá, ale Měsíc je neustále pískován a zároveň vypalován. Absence jeho atmosféry umožňuje mikrometeoritům narážet na povrch vysokou rychlostí a ani sluneční vítr není zadržován, vypaluje regolit neustálým proudem vysokoenergetických částic. Tyto procesy pohánějí to, čemu se říká „vesmírné zvětrávání“, a to může v průběhu miliard let drasticky změnit fyzikální a chemické vlastnosti měsíční prachu. Konečně získáváme lepší představu o tom, co to znamená v praxi, a to díky dvěma novým článkům od výzkumníků z Čínské akademie věd a Pekingské univerzity, kteří využili pokročilé elektronové tomografie a spektroskopické techniky k analýze vzorků dopravených na Zemi sondou Chang'e-5 z přivrácené strany Měsíce.

Šipky na tomto obrázku ukazují vlastní pohyby milionů hvězd v Malém Magellanově oblaku, jedné ze satelitních galaxií Mléčné dráhy. Hvězdy se pohybují od středu trpasličí galaxie, což je jasným znamením, že se rozpíná. Viníkem je její hmotnější soused a satelitní galaxie, Velké Magellanovo mračno.

Ilustrace naznačuje, jak mohla vypadat raná Země. Nový výzkum ukazuje, jak se mohla objevit důležitá prebiotická chemikálie kyanovodík (HCN). HCN je důležitým prekurzorem aminokyselin a nukleových kyselin a bez něj by život možná nikdy nevznikl. V chemické polévce rané Země byl toxický kyanovodík nepravděpodobnou hrdinskou složkou. Ačkoliv je HCN zabijákem téměř všech forem života, je základem řady prebiotických chemických reakcí.