Jak slané jsou pozemské oceány?

Nový vědecký přístroj NASA s názvem Aquarius přispěl k vytvoření první globální mapy slanosti (salinity) povrchové vrstvy oceánů poskytující prvotní zběžné nahlédnutí na předpokládané nové poznatky této mezinárodní kosmické mise.

Přístroj Aquarius, který se nachází na palubě družice Aquarius/SAC-D (Satélite de Aplicaciones Científicas), uskutečnil první kosmická pozorování NASA, pokud se týká změn slanosti povrchové vrstvy oceánů – klíčové složky zemského klimatu. Změny slanosti jsou svázány mj. s koloběhem sladké vody na naší planetě a s vlivem cirkulace vody v oceánech.

„Data o slanosti vody získaná přístrojem Aquarius jsou mnohem přesnější, než se očekávalo na začátku mise,“ říká Gary Lagerloef (Earth & Space Research, Seattle). „Aquarius brzy poskytne vědcům data o spojení mezi celkovým množstvím srážek, oceánskými proudy a klimatickými změnami.“

Nová mapa, která představuje oblasti o různé salinitě, demonstruje schopnost přístroje Aquarius detekovat velkorozměrové rozložení vodní masy s charakteristickými vlastnostmi zcela zřetelně a s ostrým kontrastem. Výsledná mapa je kompozicí dat od doby, kdy byl přístroj Aquarius uveden do provozu, tj. od 25. srpna. Družice Aquarius/SAC-D byla vypuštěna 10. 1. 2011 a je výsledkem spolupráce NASA a Argentinské kosmické agentury Comisión Nacional de Actividades Espaciales (CONAE).

„Aquarius/SAC-D je přece jen modernější družice určená ke zdokonalení našich poznatků o salinitě povrchové vrstvy oceánů a koloběhu vody,“ říká Michael Freilich, ředitel Earth Science Division, NASA. „Družice pracuje kontinuálně, provádí konzistentní měření salinity povrchových vrstev oceánů včetně oblastí, ze kterých doposud nebyly získány žádné informace.“

„Přístroj Aquarius odhalil, že různé oblasti povrchu oceánů jsou velmi rozmanité, pokud se týká variability jejich slanosti, a to v širokém rozsahu měřítek,“ říká Arnold Gordon, profesor oceánografie na Columbia University, Palisades, New York. „Jedná se o mimořádnou událost v historii oceánografie. První snímky vyvolávají mnoho otázek, které vyžadují vysvětlení.“

Mapa ukazuje hned několik dobře známých oblastí s vysokou salinitou, jako jsou například subtropické oblasti. Vyšší průměrná slanost vody je rovněž v Atlantickém oceánu v porovnání s Tichým a Indickým oceánem. Nižší slanost je například v dešťových pásmech poblíž rovníku, v nejsevernější oblasti Tichého oceánu i jinde. Tyto oblasti souvisejí s velkorozměrovými strukturami srážkových oblastí, s vypařováním oceánů, s přítokem řek a s oceánskou cirkulací.

I jiné zajímavé regionální oblasti jsou patrné na publikované mapě, včetně například ostrého kontrastu mezi Arabským mořem západně od indického subkontinentu a málo slanými vodami Bengálského zálivu, kde převládá vliv řeky Gangy a monzunových dešťů v jižní Asii. Data rovněž ukazují zajímavé menší detaily, jako je například mnohem větší rozsah vody s malou slaností související s přítokem řeky Amazonky.

Oblasti s nejvyšším obsahem soli v povrchových vrstvách vody jsou na mapě zobrazeny červeně, naopak vodní plochy s nejnižším obsahem soli jsou znázorněny fialovou barvou.

Mapu salinity oceánů si můžete prohlédnout rovněž prostřednictvím krátkého videa na adrese
http://www.nasa.gov/multimedia/videogallery/index.html?collection_id=53511&media_id=113419011.

Měřením salinity oceánů a obsahu vlhkosti v půdě se zabývá i evropská družice Soil Moisture and Ocean Salinity (SMOS), která byla vypuštěna v listopadu 2009. Připojená mapa slanosti světových oceánů byla vypracována na základě dat, získaných během května 2010.

Jednou z novinek na družici SMOS je použití nové měřící techniky při výzkumu zemského povrchu z vesmíru. Opravdu neobvyklý vědecký přístroj MIRAS (Microwave Imaging Radiometer with Aperture Synthesis), který byl pro tento účel vyvinut, je schopen měřit jak půdní vlhkost, tak i salinitu vody na základě registrování mikrovlnného záření zemského povrchu na frekvenci 1,4 až 1,427 GHz (pásmo L).

Družice SMOS je také označována jako „vodní mise ESA“. Díky novému přístroji MIRAS je schopna zjišťovat průměrnou oceánskou salinitu v průběhu 10 až 30 dnů v oblasti 200×200 km na úrovni 0,1 PSU (Practical Salinity Unit), což lze přirovnat ke schopnosti detekovat 0,1 g soli v 1 litru vody. Průměrná slanost vody v oceánech je 35 jednotek, což odpovídá 35 gramům soli rozpuštěné v litru vody.

Zdroj: http://www.nasa.gov/mission_pages/aquarius/news/aquarius20110922.html a http://www.sciencedaily.com/releases/2010/06/100630115016.htm

autor: František Martinek