Mars byl kdysi světem deště

Mars je náš nejbližší planetární soused a svět, na který lidé s největší pravděpodobností vkročí hned po Měsíci. Čtvrtá planeta od Slunce se nachází v průměru asi 225 milionů kilometrů od Slunce, což je dostatečně blízko na to, abychom k jejímu průzkumu vyslali desítky kosmických sond, a přesto dostatečně daleko na to, aby v mnoha ohledech zůstal stále tajemný. Je zhruba poloviční velikosti než Země a má den téměř stejně dlouhý jako ten náš, polární čepičky, vysoko čnící sopky a systém kaňonů, který by se táhl přes celé Spojené státy. Mars je již velmi dlouho mrtvý, s tenkou atmosférou, žádným globálním magnetickým polem a teplotami, které za typickou noc klesají na minus 80 stupňů Celsia.

Podíváme-li se na dnešní Mars, je těžké si představit, že by někdy byl něčím jiným než tím, čím je – studenou, rezavě zbarvenou pouští, kde vítr unáší prach krajinou, která po miliardy let neviděla tekutou vodu. Skály planety si však pamatují to, co atmosféra už dávno zapomněla.

Rover NASA s názvem Perseverance se od svého přistání v únoru 2021 pohybuje kráterem Jezero a mezi načervenalými troskami roztroušenými podél jeho cesty zahlédl něco, co okamžitě upoutalo pozornost vědců – bílé skály. Nejenže jich je málo, ale na pozadí zaprášeného oranžového okolí ostře vyčnívají oblázky, úlomky a balvany bledého, vyběleného materiálu.

Těmito horninami je kaolinit, jílovitý minerál bohatý na hliník, a jejich přítomnost na Marsu je z vědeckého hlediska mimořádná. Na Zemi se kaolinit tvoří v jednom z nejdeštivějších prostředí, jaké si lze představit… v tropických deštných pralesech, kde miliony let trvající silné deště vyplavují z horniny prakticky všechny ostatní minerály a zanechávají za sebou tento charakteristický bílý jíl. V podstatě se jedná o geologický otisk prstu teplého a trvale vlhkého klimatu. Jeho nález na Marsu celý jeho obraz značně mění.

„K jeho vzniku potřebujete tolik vody, že si myslíme, že by to mohl být důkaz starodávného teplejšího a vlhčího klimatu, kde po miliony let pršelo,“ řekla Briony Horganová, profesorka planetární vědy na Purdue University.

Aby si ověřili, co zkoumali, porovnal vedoucí výzkumník Adrian Broz marťanský kaolinit se vzorky odebranými z nalezišť poblíž San Diega v Kalifornii a v Jižní Africe. Shoda byla nápadná. Horniny ze dvou různých planet, od sebe vzdálených stovky milionů kilometrů, vyprávěly stejný geologický příběh. Kaolinit se může také tvořit hydrotermální aktivitou, kdy horká voda proniká horninou, ale tento proces zanechává jiný chemický podpis a marťanské vzorky ho nenesou. To, co nesou, jasně ukazuje na pomalé a trvalé vyplavování deštěm v rozsáhlých časových horizontech.

Zůstává však jedna záhada. V blízkosti nebyl nalezen žádný zjevný zdroj kaolinitu. Kameny jsou rozptýlené, což naznačuje, že byly buď spláchnuty do starověkého kráteru Jezero, který kdysi obsahoval vodní plochu dvakrát větší než jezero Tahoe, nebo tam byly možná dávno vyvrženy dopadem meteoritu. Prozatím si nikdo není jistý.

Jisté je, že tyto bledé úlomky patří k nejpřesvědčivějším důkazům toho, že Mars byl kdysi světem schopným udržet život. Jak říká Adrian Broz, veškerý život využívá vodu. A skály kráteru Jezero tiše trvají na tom, že jí kdysi byl dostatek.

Zdroj: https://www.universetoday.com/articles/mars-was-once-a-world-of-rain

autor: František Martinek