Snímky NASA odhalují na Měsíci 10 000 mladých zlomů, což je problém

Úvodní obrázek znázorňuje hypotetický mechanismus zadržování tepla v nitru Měsíce, který udržoval nitro tělesa teplé a bránil jeho smršťování v důsledku chladnutí. To vedlo ke vzniku zlomů v měsíční kůře, k jejichž aktivitě dochází dodnes.

Při pohledu ze Země působí Měsíc velmi jasně a klidně. Při bližším zkoumání však zjistíme, že jeho povrch protkávají vrásy, které jsou ve skutečnosti aktivními zlomy – jejich podoba i chování mohou být mnohem překvapivější, než vědci původně předpokládali.

Ve studii zveřejněné v časopise The Planetary Science Journal vědci informují o objevu více než 10 000 mladých zlomů na povrchu Měsíce. Tým vycházel ze snímků pořízených kamerou sondy NASA s názvem Lunar Reconnaissance Orbiter (LROC), konkrétně ze záběrů hřbetů a dlouhých, zakřivených útvarů označovaných jako lalokovité srázy (lobate scarps). Tyto útvary vznikají v důsledku smršťování nebeského tělesa – v tomto případě Měsíce. Na základě provedené analýzy vědci dospěli k závěru, že se poloměr Měsíce za posledních 400 milionů let zmenšil přibližně o 45 metrů.

Tento typ změn není pro Měsíc ničím jedinečným; k podobnému smršťování dochází i na Merkuru. Měsíční povrch však připomíná celistvou, neporušenou skořápku, což znamená, že se na něm mohou kdykoliv a kdekoliv objevit měsícetřesení nebo nové zlomy. Uvádí to prohlášení Smithsonian National Air and Space Museum, kde jako emeritní vedoucí vědecký pracovník působí autor studie Tom Watters.

Smršťování a otřesy
Vědci se obecně domnívají, že zrod Měsíce byl bouřlivý. Podrobnosti se sice liší, ale v jádru jde o to, že před miliardami let do Země narazila tělesa – nebo možná jedno obzvlášť velké těleso – načež naše planeta vymrštila zpět do vesmíru žhavé trosky, z nichž se následně zformoval Měsíc. Pro vědce proto nebylo žádným překvapením, že se Měsíc zmenšuje. Jak uvádí vysvětlující text NASA (na němž se podílel i Watters): „Mnoho věcí se při ochlazování zmenšuje a Měsíc není výjimkou.“

V roce 2019 Watters a jeho kolegové nalezli důkazy, že tyto „vrásy“ na měsíčním povrchu jsou ve skutečnosti aktivní zlomy, které i nadále vyvolávají měsíční otřesy. Podle tehdejšího prohlášení NASA došlo k měsíčním otřesům – zaznamenaným seismometry, jež na povrchu umístily mise Apollo – v takové blízkosti těchto zlomů, že lze předpokládat vzájemnou souvislost.

To pochopitelně vyvolalo obavy u plánovacího týmu mise Artemis v NASA. Této skutečnosti si povšiml i Watters, odborník na měsíční otřesy. Studie z roku 2024 navíc potvrdila, že tyto mladé zlomy jsou skutečně velmi významné. Třináct navrhovaných míst pro přistání mise Artemis 3 (nyní Artemis 4) se nacházelo znepokojivě blízko míst, která by mohla být epicentry měsíčních otřesů. Podle vyjádření NASA k této studii by taková blízkost mohla pro lunární mise znamenat zvýšené riziko sesuvů půdy a podobných jevů.

Velký, krásný kus skály
Na druhou stranu, ani na Zemi – tedy na povrchu, na kterém doslova stojíme – jsme zatím nepřišli na způsob, jak spolehlivě předpovídat zemětřesení. Proč by to tedy mělo být snazší v případě Měsíce? To je sice pravda, ale existuje ještě jeden, možná méně zřejmý důvod, proč je předpovídání měsíčních otřesů obtížnější.

Podle vyjádření Smithsonian Institution k této nejnovější studii tvoří Zemi „mozaika“ 15 litosférických desek, přičemž přibližně 90 % tektonické a seismické aktivity se soustřeďuje v blízkosti jejich hranic. Měsíc naproti tomu disponuje pouze jednou velkou deskou, která „funguje jako celistvá skořápka“. To podle Smithsonian znamená, že „měsícetřesení – ať už způsobená pohybem podél stávajících zlomů, nebo vznikem zlomů nových – mohou nastat kdekoliv na povrchu Měsíce.

Epicentrum jednoho z nejsilnějších měsíčních zemětřesení zaznamenaných pasivním seismickým experimentem Apollo se nacházelo v jižní polární oblasti Měsíce. Přesnou polohu epicentra však nebylo možné přesně určit. Oblast možných poloh (purpurové tečky a světle modrý polygon) silného mělkého měsíčního zemětřesení, který byl použit pomocí algoritmu pro přemístění speciálně upraveného pro velmi řídké seismické sítě, je rozložen poblíž pólu. Modré rámečky znázorňují polohy navrhovaných oblastí přistání mise Artemis 3. Laločnaté zlomové útvary jsou znázorněny malými červenými čarami. Oblast epicenter zahrnuje řadu laločnatých útvarů a mnoho oblastí přistání Artemis.

Rada pro cesty na Měsíc
Autoři studie dále uvádějí, že izolační účinek silné vrstvy regolitu mohl v raných fázích existence Měsíce bránit chladnutí a následnému smršťování jeho nitra. Jinými slovy, toto „vrásnění“ Měsíce může být poměrně nedávným jevem, který započal v tzv. koperníkovském období – což v měsíční chronologii odpovídá době zhruba před 1,1 miliardou let. Pokud předpokládáme, že tempo tohoto smršťování bylo víceméně stálé, znamenalo by to, že se poloměr Měsíce zmenšuje rychlostí přibližně 6 až 11 centimetrů za milion let.

„Počet těchto mladých zlomů, které odhalily snímky z kamery LROC, je mnohem vyšší, než jsem si kdy dokázal představit,“ uvedl Watters v prohlášení. „Vzhledem k tomu, že nitro Měsíce nadále chladne a smršťuje se, lze očekávat, že zvětšování stávajících zlomů i vznik nových zlomů pokračuje i dnes.“

To však rozhodně neznamená konec pro mise, jako je Artemis. Nová studie ukázala, že v oblastech se silnější měsíční kůrou se obvykle vyskytuje méně zlomů, a tyto části by tedy mohly být stabilnější než jiné. Čím více toho o svém cíli víme, tím bezpečněji se budeme moci pohybovat – a to je ostatně dobrá rada pro každého cestovatele, i když zrovna nemíří na Měsíc.

Zdroj: https://gizmodo.com/nasa-images-reveal-10000-young-faults-on-the-moon-thats-a-problem-2000826463 a https://www.universetoday.com/articles/the-moon-is-still-shrinking-as-it-cools-that-could-create-a-hazard-for-lunar-mission

autor: František Martinek