Aktuality AK

Otázky, jestli mohou existovat i jiné vesmíry jako součást velkého multiversa (mnohovesmíru) a jestli v nich mohou být příznivé podmínky pro život, jsou palčivým problémem současné kosmologie. Nyní nové výzkumy – publikované ve dvou článcích v Monthly Notices of the Royal Astronomical Society – ukázaly, že život by potenciálně mohl být přítomen v celém multiversu, pokud ovšem existuje. Klíčem k tomu je temná (skrytá) energie, která přirozeně prostupuje veškerý prostor a zvyšuje rychlost rozpínání vesmíru.

Při pohledu z vesmíru na hladinu oceánu to vypadá, že Země je téměř celá zaplavená vodou. Avšak naše rodná planeta je téměř pouští v porovnání s některými dalšími tělesy Sluneční soustavy, pokud jde o celkové množství kapalné vody na Zemi vzhledem k její velikosti. Například Jupiterův měsíc Europa, který je dokonce menší než náš Měsíc a je pokryt silnou ledovou kůrou. Na základě výzkumů Europy kosmickými sondami však bylo zjištěno, že obsahuje asi dvakrát více vody než Země. Dokonce i maličké Pluto může mít oceán téměř tak velký, jako má naše planeta.

Dvě blízké supernovy, které explodovaly přibližně před 2,5 miliónem a před 8 milióny roků mohly mít za následek postupné zničení ozónové vrstvy na Zemi, což zřejmě mělo nepříznivé důsledky pro pozemský život. Zejména před 2,5 miliónem roků se podmínky na Zemi měnily velmi dramaticky. Období pliocénu, které bylo velmi teplou a klidnou epochou ve vývoji Země, skončilo.

Astronomové vypátrali nejrychleji rostoucí supermasivní černou díru, jaká byla dosud ve vesmíru pozorována. Má nezřízenou chuť k jídlu – spořádá materiál v ekvivalentu hmotnosti našeho Slunce v průměru jednou za dva dny. K objevu této monstrózní černé díry museli astronomové proniknout pohledem zhruba 12 miliard světelných roků do hlubin vesmíru – což rovněž znamená, že černou díru spatřili ve stavu, jak vypadala před 12 miliardami let, ne příliš dlouho po Velkém třesku.

Planetární mlhoviny – impozantní zářící prstence mezihvězdného plynu a prachu – vyznačují konec aktivního života 90 % všech hvězd. Dlouhá léta si však astronomové nebyli zcela jisti, jestli bude i Slunce čekat stejný osud. Nyní profesor Albert Zijlstra z University of Manchester se svými spolupracovníky tvrdí, že Slunce v závěru svého života vytvoří jen slabou planetární mlhovinu. Článek byl publikován 7. května 2018 v časopise Nature Astronomy.

Klima mladé planety Mars je předmětem rozsáhlých diskusí astronomů. Zatímco dříve se předpokládalo, že na Marsu panovalo teplé a mokré klima podobně jako na Zemi, někteří astronomové se domnívali, že v raném období planety Mars existovalo do značné míry dlouhé zalednění. Z poslední studie, kterou vypracovali Ramses Ramirez z Earth-Life Science Institute (Tokyo Institute of Technology, Japonsko) a Robert Craddock z National Air and Space Museum's Center for Earth and Planetary Studies (Smithsonian Institution, USA), vyplývá, že povrchu mladého Marsu nedominoval led, ale planeta mohla být místo toho mírně teplá a mít sklon k častým dešťům. Pouze malá část povrchu mohla být pokryta vodním ledem.

Evropští astronomové prováděli výzkum tzv. Přibylského hvězdy a zjistili, že potřebuje téměř 200 roků, aby dokončila jednu otáčku kolem vlastní rotační osy. Toto zjištění může mít význam pro porozumění chemickému složení těchto neobvyklých (pekuliárních) hvězd. Výsledky pozorování byly publikovány 19. 4. 2018 v podobě pre-printu na arXiv.