Aktuality AK

Teoretičtí fyzikové z Itálie, Španělska a Argentiny navrhli nový mechanismus pro vytvoření supermasivních černých děr (neboli veleděr) z temné hmoty. Standardní modely vzniku vyžadují normální baryonickou hmotu smršťující se v důsledku působení gravitace do podoby černých děr, které následně v průběhu času zvětšují svůj rozměr nabíráním další hmoty.

Úvodní kompozitní snímek představuje kupu galaxií vytvořenou v důsledku kolize dvou velkých galaktických kup. Horký plyn emitující rentgenové záření je znázorněn růžovou barvou a temná hmota (odvozená z jejího gravitačního působení) je zobrazena modře. Astronomové využili archivní data získaná rentgenovou družicí Chandra X-ray Observatory k vymezení pravděpodobnosti, že záhadná temná hmota ve vesmíru je tvořena tzv. sterilními neutriny.

Černá díra v binárním systému Cygnus X-1 je tak hmotná, že to zpochybňuje současné modely hvězdného vývoje. Zdroj rentgenového záření Cygnus X-1, který byl objeven v roce 1964, je binární systém nacházející se v souhvězdí Labutě. Hlavní (primární) hvězda HD 226868 je horký modrý veleobr obíhající kolem neviditelného kompaktního průvodce v periodě 5,6 dne. Průvodcem je tzv. hvězdná černá díra, což je třída černých děr, které vznikají při kolapsu velmi hmotných hvězd.

Astronomové detekovali lithium v atmosférách čtyř chladných a starých bílých trpaslíků; u jednoho z nich se rovněž projevuje atmosférický draslík. Tyto dva relativně překypující alkalické prvky vzhledem k sodíku a vápníku důrazně napovídají, že všechny čtyři hvězdy pohlcují fragmenty kamenných planet podobných Zemi či Marsu.

Astronomové využívající data z Hubbleova vesmírného teleskopu HST nalezli důkazy přítomnosti několika desítek černých děr hvězdné velikosti, schovávajících se v kolabujícím jádru kulové hvězdokupy NGC 6397, v jedné z nejbližších kulových hvězdokup vzhledem k Zemi. Hvězdokupa NGC 6397 je od Země vzdálená 7 800 světelných roků a její poloha se promítá do jižního souhvězdí Oltáře.

Planetka s přezdívkou „Farfarout“ a s oficiálním předběžným označením 2018 AG37 má potvrzenou velmi protáhlou oběžnou dráhu, na které se dostává do vzdálenosti 175 AU (astronomických jednotek) v době, kdy je nejdále od Slunce. Na druhé straně se dostává dovnitř dráhy planety Neptun, a to na vzdálenost 27 AU, když je Slunci nejblíže. Jeho průměrná vzdálenost od Slunce je 132 AU; pro porovnání: Pluto obíhá kolem Slunce v průměrné vzdálenosti 39 AU. Těleso označené 2018 AG37 obdrží oficiální pojmenování – podobně jako Sedna a další podobné objekty – později, až budou v průběhu příštích několika roků jejich dráhy lépe určeny.

Pomocí kamery Dark Energy Camera (DECam) na dalekohledu Víctor M. Blanco o průměru 4 metry, který je vybudován na observatoři Cerro Tololo Inter-American Observatory, byl pořízen působivý detailní snímek spirální galaxie s příčkou s označením Messier 83 (zkráceně M83). Nádherný snímek zachycuje galaxii, která je od nás vzdálená 15 miliónů světelných roků a její poloha se promítá do jižního souhvězdí Hydry. Její spirální ramena jsou lemována tmavými liniemi prachu a jsou doslova „posypána“ načervenalými oblaky plynného vodíku, kde probíhá intenzivní tvorba hvězd.

Vnitřní terestrické planety se vytvořily nejdříve, zdědily podstatné množství radioaktivního hliníku 26Al a tudíž se roztavily, vytvořily železné jádro a velmi rychle se zbavily plynu v podobě velkého množství jejich prvotních těkavých látek. Planety ve vnějších oblastech Sluneční soustavy zahájily akreci později a kromě toho s menším množstvím radiogenního ohřevu, a proto si udržely převahu zpočátku jimi soustředěných těkavých látek.

Tento kompozitní snímek ukazuje horkou skvrnu v atmosféře planety Jupiter. Na fotografii v levé části připojeného obrázku, pořízené 16. září 2020 pozemním dalekohledem Gemini North Telescope, Mauna Kea, Havajské ostrovy, se horká skvrna jeví velmi jasná v oboru infračerveného záření na vlnové délce 5 mikronů. Vložený obrázek vpravo pořídila kamera JunoCam na palubě sondy NASA s názvem Juno v oboru viditelného světla rovněž 16. září 2020 v průběhu 29. těsného průletu kolem Jupitera. Zde se horká skvrna jeví naopak docela tmavá.

Hluboko pod plynnou atmosférou obklopující největší Saturnův měsíc Titan se rozkládá Kraken Mare, jezero (nebo spíše moře) kapalného metanu. Astronomové z Cornell University odhadli, že toto jezero je ve svém středu přinejmenším 300 metrů hluboké – což je dostatečný prostor pro potenciální průzkum pomocí robotické ponorky.