Aktuality AK

Kvůli své kompaktnosti mají neutronové hvězdy obrovskou gravitační přitažlivost – zhruba miliardkrát silnější v porovnání se Zemí. To „rozmačkává“ každý útvar na povrchu do miniaturních rozměrů. Znamená to také, že tyto hvězdné pozůstatky mají podobu téměř perfektní koule. Zatímco jsou co do objemu miliardkrát menší než Země, tyto deformace od přesné koule jsou přesto označovány jako „pohoří“. Poslední studie napovídaly, že neutronové hvězdy mohou zachovat určité odchylky od přesného kulového tvaru, z čehož vyplývá, že pohoří mohou být vyšší než několik centimetrů. Avšak z nového modelu vyplývá, že takové podmínky nejsou fyzikálně reálné.

Při použití spektrografu NIRSPEC (Near-Infrared Spectrograph) instalovaného na dalekohledu Keck II astronomové prováděli spektroskopická pozorování v oboru blízkého infračerveného záření hyperaktivní komety 46P/Wirtanen v průběhu jejího dlouho očekávaného blízkého průletu kolem Země v prosinci 2018. Kometu objevil v lednu 1948 americký astronom Carl Wirtanen. Vlasatice je členem Jupiterovy rodiny komet.

Analýza 260 miliónů roků trvání hlavních geologických událostí vedla k odhalení opakujících se období dělících od sebe v průměru 27,5 miliónu roků. Geologická aktivita na Zemi se objevuje v opakujícím se cyklu 27,5 miliónu roků, což dodává planetě jakousi „pulzaci“. Vyplývá to z nové studie publikované v časopise Geoscience Frontiers.

Na základě využití dat z mise K2 observatoře Kepler vypuštěné NASA astronomové detekovali čtyři nové události při pozorování tzv. gravitační mikročočky, které představují volně putující planety podobných hmotností, jako naše Země. Gravitační mikročočka je pozorovací efekt, který předpověděl již v roce 1936 Albert Einstein na základě obecné teorie relativity.

Astronomové pozorovali pomocí observatoře Laser Interferometer Gravitational-Wave Observatory (LIGO) nacházející se v USA a detektoru Virgo postaveného v Itálii, signál gravitačních vln ze dvou kompaktních binárních objektů, představujících dvojici černé díry s neutronovou hvězdou. Obě události se vyskytly přinejmenším 900 miliónů světelných roků daleko; v obou případech byla neutronová hvězda pravděpodobně zcela pohlcena jejím partnerem – černou dírou.

Nově objevený bílý trpaslík pojmenovaný ZTF J190132.9+145808.7 (zkráceně ZTF J1901+1458) má hmotnost 1,35 hmotnosti Slunce a průměr 4 280 kilometrů. Je tedy jen nepatrně větší než průměr Měsíce – souputníka Země. ZTF J1901+1458 je od naší planety vzdálen přibližně 130 světelných roků a jeho poloha se promítá do souhvězdí Orla. Bílý trpaslík je starý zhruba 100 miliónů roků a má extrémně silné magnetické pole, téměř miliardkrát silnější než magnetické pole Slunce. Kolem vlastní osy se otočí jednou za 6,94 minuty – což je mimořádně krátká doba pro bílého trpaslíka, protože typické rotační periody těchto objektů se pohybují v hodinách.

Jasně bílá oblast na připojeném úvodním obrázku představuje ledovou polární čepičku pokrývající oblast v okolí jižního pólu Marsu. Je složená ze zmrzlé vody a z tuhého oxidu uhličitého. Evropská sonda Mars Express vyfotografovala tuto oblast 17. prosince 2012 v infračerveném, zeleném a modrém světle pomocí kamery High Resolution Stereo Camera (HRSC). Nová publikace popisuje radarové záznamy, z kterých vyplývá přítomnost podpovrchových „jezer“, avšak mnoho z nich je v oblastech příliš studených, než aby zde mohla voda zůstávat v kapalném stavu.

Astronomové z Velké Británie a z USA zkoumali šest nejvzdálenějších galaxií známých v současné době a zjistili, že vzdálenosti těchto galaxií od Země odpovídají pohledu zpět v čase do doby před více než 13 miliardami roků, kdy stáří vesmíru bylo pouhých 550 miliónů roků. Použili data získaná dvěma největšími vesmírnými observatořemi NASA s názvem Hubbleův vesmírný teleskop HST a Spitzerův vesmírný teleskop, a několika pozemními observatořemi. Vypočítali věk těchto galaxií na 200 až 300 miliónů roků, což jim umožnilo odhadnout, kdy jejich hvězdy vznikly.