Aktuality AK

Ve zprávě publikované ve vědeckém časopise Earth and Planetary Science Letters se uvádí, že vzorek horniny odebraný v roce 1971 v rámci mise Apollo 14 obsahuje stopy minerálů s chemickým složením běžným na Zemi, avšak velmi neobvyklým pro Měsíc. Vzorek byl z NASA zapůjčen pracovníkům Curtin University, kde byl studován ve spolupráci s vědci ze Swedish Museum of Natural History, Australian National University a Lunar and Planetary Institute v Houstonu.

Astronomové se domnívají, že na základě nového zpracování údajů z kosmické sondy NASA s názvem Cassini vyřešili dlouholetou vědeckou záhadu ve Sluneční soustavě: Jaká je délka dne (tj. délka jedné otočky) na planetě Saturn. Dospěli k hodnotě 10 hodin 33 minuty 38 sekund. Záhada unikala planetologům po desetiletí, protože obří plynná planeta nemá pevný povrch s výraznými útvary ke změření její rotace. A také má neobyčejné magnetické pole, které zamlžuje periodu rotace planety. Odpověď na otázku se ukrývala v prstencích Saturnu.

Pomocí radioteleskopu ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) v Chile astronomové vůbec poprvé pozorovali deformovaný disk kolem velmi mladé protohvězdy, která vznikla teprve před několika desítkami tisíc let. Z uvedeného vyplývá, že vychýlení planetárních drah v četných planetárních soustavách (včetně naší) může být způsobeno deformacemi disku, z kterého se později zformují planety, již v počátcích jeho existence.

Podivný pohyb plynu v centru naší Galaxie může být „kouřovým signálem“, který konečně dovede astronomy k téměř nezachytitelnému typu černých děr – ke kategorii střední velikosti (IMBH –  intermediate-mass black hole). Černé díry je docela obtížné objevit, pokud se aktivně nekrmí nebo nesrážejí s jinou hmotou, protože neemitují žádné elektromagnetické záření (s výjimkou snad Hawkingova záření, které – pokud existuje – neumíme detekovat). Je to proto, že elektromagnetické záření nemůže dosáhnout únikové rychlosti z prostoru horizontu událostí. Tudíž černé díry jsou neviditelné pro naše detekční metody, jestliže nedělají něco velmi nápadného.

Skupina japonských vědců identifikovala obří protáhlou strukturu uprostřed oblaků pokrývajících planetu Venuši, a to na základě pozorování uskutečněných sondou Akatsuki. Astronomové rovněž odhalili původ takovýchto struktur na základě velkoškálových počítačových simulací klimatu Venuše. Vedoucím skupiny byl profesor Hiroki Kashimura (Kobe University, Graduate School of Science); článek o objevu byl publikován 9. 1. 2019 v Nature Communications.

Astronomové využívající astrometrickou družici s názvem Gaia, kterou provozuje Evropská kosmická agentura ESA, objevili první přímé důkazy, že hvězdy typu bílého trpaslíka vytvářejí krystalické jádro z kovového kyslíku a uhlíku. Tento proces krystalizace byl předpovězen již před více než 50 lety, avšak až do uskutečněných pozorování pomocí observatoře Gaia vědci nebyli schopni provést dostatečná pozorování bílých trpaslíků s takovou přesností, aby objevili charakteristiky odhalující tento proces.

S ambiciózním cílem dopravit na odvrácenou stranu Měsíce pojízdnou laboratoř odstartovala 8. 12. 2018 čínská kosmická sonda Chang´e-4. Po navedení na oběžnou dráhu kolem zemského souputníka zažehla sonda ve stanovený okamžik brzdící raketový motor a 3. ledna 2019 přistála v kráteru Von Kármán o průměru 180 km, v oblasti pánve South Pole-Aitken Basin o průměru 2 500 km a hloubce 13 km. Jedná se o jednu z největších impaktních struktur ve Sluneční soustavě. Její vznik se datuje do doby před 3,9 miliardami roků.

Nové výzkumy uskutečněné pod vedením astrofyziků z Durham University ve Velké Británii vedou k závěru, že Velký Magellanův oblak (Large Magellanic Cloud – LMC) se může srazit s naší Galaxií zhruba za 2 miliardy roků. Kolize s Velkým Magellanovým oblakem nastane mnohem dříve, než se předpokládá srážka mezi Mléčnou dráhou a nejbližší velkou galaxií M31 v souhvězdí Andromedy, ke které dojde podle předpovědi astronomů zhruba za 5 miliard roků.