Aktuality AK

Astronomové vypátrali nejrychleji rostoucí supermasivní černou díru, jaká byla dosud ve vesmíru pozorována. Má nezřízenou chuť k jídlu – spořádá materiál v ekvivalentu hmotnosti našeho Slunce v průměru jednou za dva dny. K objevu této monstrózní černé díry museli astronomové proniknout pohledem zhruba 12 miliard světelných roků do hlubin vesmíru – což rovněž znamená, že černou díru spatřili ve stavu, jak vypadala před 12 miliardami let, ne příliš dlouho po Velkém třesku.

Planetární mlhoviny – impozantní zářící prstence mezihvězdného plynu a prachu – vyznačují konec aktivního života 90 % všech hvězd. Dlouhá léta si však astronomové nebyli zcela jisti, jestli bude i Slunce čekat stejný osud. Nyní profesor Albert Zijlstra z University of Manchester se svými spolupracovníky tvrdí, že Slunce v závěru svého života vytvoří jen slabou planetární mlhovinu. Článek byl publikován 7. května 2018 v časopise Nature Astronomy.

Klima mladé planety Mars je předmětem rozsáhlých diskusí astronomů. Zatímco dříve se předpokládalo, že na Marsu panovalo teplé a mokré klima podobně jako na Zemi, někteří astronomové se domnívali, že v raném období planety Mars existovalo do značné míry dlouhé zalednění. Z poslední studie, kterou vypracovali Ramses Ramirez z Earth-Life Science Institute (Tokyo Institute of Technology, Japonsko) a Robert Craddock z National Air and Space Museum's Center for Earth and Planetary Studies (Smithsonian Institution, USA), vyplývá, že povrchu mladého Marsu nedominoval led, ale planeta mohla být místo toho mírně teplá a mít sklon k častým dešťům. Pouze malá část povrchu mohla být pokryta vodním ledem.

Evropští astronomové prováděli výzkum tzv. Přibylského hvězdy a zjistili, že potřebuje téměř 200 roků, aby dokončila jednu otáčku kolem vlastní rotační osy. Toto zjištění může mít význam pro porozumění chemickému složení těchto neobvyklých (pekuliárních) hvězd. Výsledky pozorování byly publikovány 19. 4. 2018 v podobě pre-printu na arXiv.

Trojice satelitů studujících magnetické pole Země spolehlivě odhalila detaily magnetického pole vytvářeného oceánskými proudy. Čtyři roky shromažďovaly data družice systému Swarm vypuštěné Evropskou kosmickou agenturou ESA, které jsou určeny k mapování magnetického pole Země z nízké polární oběžné dráhy. Přispěly tak ke zmapování tohoto „druhého“ magnetického pole, které nám může například pomoci vypracovat lepší modely týkající se globálního oteplování.

Až do doby zhruba před deseti roky se astronomové domnívali, že mají docela dobrou představu o tom, jak Země začala společnou existenci s Měsícem. Avšak pozdější a mnohem přesnější měření všechno změnila a vědci se stále potýkají s vyřešením tohoto problému. Jako součást nové práce vědecký tým, jehož členem byl i kosmochemik Nicolas Dauphas z University of Chicago, uskutečnil doposud největší výzkum izotopů kyslíku v měsíčních horninách a objevil malé, ale měřitelné, rozdíly ve složení Měsíce a Země.