Aktuality AK

Země má za sebou dlouhou, 4,5 miliardy let trvající historii plnou významných zvratů. V dějinách Země sehrálo hlavní roli několik významných událostí. Jednou z nich je katastrofický náraz jiné planetky na počátku historie Země, který nejenže vedl k vytvoření Měsíce, ale také navždy změnil chemické složení Země.

Vědci zjistili, že magnetosféra Země je nabitá opačně, než se dříve předpokládalo. Oblast vesmíru ovlivněná magnetickým polem Země se nazývá magnetosféra. Uvnitř této ochranné bubliny vědci pozorovali elektrický proud, který se pohybuje od ranní strany planety směrem k večerní straně. Toto rozsáhlé elektrické pole hraje klíčovou roli při vytváření poruch v prostoru blízko Země, včetně geomagnetických bouří.

Japonští vědci simulovali slabé rádiové záření na vlnové délce 21centimetrů z „temného věku“ vesmíru, což nabízí potenciální způsob detekce temné hmoty. Přibližně před 13,8 miliardami let vznikl vesmír náhle způsobem známým jako Velký třesk. Zhruba 400 000 let po této události vstoupil do dlouhého období bez světla, které se nazývá temný věk.

Na povrchu Marsu se nachází řada prvků, které svědčí o minulé době, kdy byla planeta teplejší a vlhčí, s řekami, jezery a dokonce i oceánem, který pokrýval velkou část její severní polokoule. Patří mezi ně říční koryta, delty, sedimentární usazeniny a nízko položené oblasti bohaté na jílovité minerály. Objev a studium těchto prvků v posledních padesáti letech vyvolalo u vědců několik naléhavých otázek. Patří mezi ně otázka, kolik vody kdysi na Marsu teklo a co vedlo k postupnému přechodu, který z planety udělal mrazivý, vyschlý svět, kde jediná voda na povrchu existuje ve formě ledu a permafrostu.

Staré dvojhvězdné systémy mohou obsahovat hvězdy, které jsou ještě žhavější, než vědci dosud předpokládali. Bílé trpaslíky tvoří husté, kompaktní pozůstatky, které zůstávají po vyčerpání jaderného paliva hvězd, což je proces, který jednoho dne čeká i naše Slunce. Tyto hvězdné zbytky jsou známé jako degenerované hvězdy, protože jejich vnitřní fyzikální vlastnosti odporují běžným očekáváním: jak nabývají na hmotnosti, jejich velikost se ve skutečnosti zmenšuje.

Nová data z observatoře ALMA (Atacama Large Millimeter/submillimeter Array) sledují vodu nalezenou v kometách a vznik planet až k počátkům vesmíru. Objev starodávné vody v disku s tvorbou planet odhaluje, že část vody nalezené v kometách – a možná dokonce i na Zemi – je starší než samotná hvězda uvnitř disku, což přináší průlomové poznatky o historii vody v naší Sluneční soustavě.

Stopy ukryté v marťanských skalách naznačují, že na rudé planetě kdysi mohl být oceán. Před miliardami let tekla voda po povrchu Marsu. Vědci se obecně shodují, že na planetě kdysi tekly řeky, ale zůstává nezodpovězená otázka: vlévaly se tyto řeky do oceánu? Nedávná studie Univerzity v Arkansasu přináší přesvědčivé geologické důkazy, které naznačují, že severní polokouli Marsu kdysi pokrýval oceán.

Vědci objevili mladou protoplanetu nazvanou WISPIT 2 b, která je zasazena do mezery v disku obklopujícím mladou hvězdu. Ačkoliv teoretici předpokládali, že v těchto mezerách pravděpodobně existují planety (a možná je dokonce vytvářejí), je to poprvé, co byla skutečně pozorována. Snímek systému WISPIT 2 (také nazývaná TYC 5709-354-1) pořídila observatoř Magellan Telescope v Chile a Large Binocular Telescope (LBT) v Arizoně. Protoplaneta WISPIT 2 b je malá fialová tečka napravo od jasného bílého prstence prachu obklopujícího hvězdu. Mimo WISPIT 2 b je vidět slabší bílý prstenec. WISPIT je zkratkou názvu WIde Separation Planets In Time.

Na základě prozkoumání starých snímků z kosmických sond Mars Express a ExoMars Trace Gas Orbiter Evropské kosmické agentury ESA za uplynulých 20 let vědci zaznamenali 1039 vzdušných vírů, které odhalily, jak se prach zvedá do vzduchu a víří po povrchu Marsu. Jejich zjištění, která byla zveřejněna v časopise Science Advances, včetně toho, že nejsilnější větry na Marsu vanou mnohem rychleji, než jsme si mysleli, nám poskytují mnohem jasnější obraz o počasí a klimatu rudé planety.

Fosfin v poslední době způsobil v astronomickém světě značný rozruch. To bylo z velké části způsobeno jeho (stále vášnivě diskutovaným) objevem v atmosféře Venuše. Zatímco jediný známý způsob, jakým může fosfin vznikat na pozemských planetách, jako je Venuše, je nějaký druh biologického původu, je relativně běžný u větších plynných obrů a dokonce i u „hnědých trpaslíků“ – neúspěšných hvězd větších než Jupiter, ale ne dostatečně velkých na to, aby zahájily vlastní proces vodíkové fúze. Dříve jsme fosfin v atmosférách hnědých trpaslíků neviděli, ale nový článek od skupiny výzkumníků, dostupný v předtiskové podobě na arXiv, využil data shromážděná vesmírným dalekohledem Jamese Webba (JWST) k jeho prvnímu objevení. Také si uvědomili mechanismus, který jeho detekci ztěžoval – metalicitu objektu.