Aktuality AK

Starodávné „kapky“ nalezené v meteoritech odhalují historii formování planet. Asi před 4,5 miliardami let se Jupiter rychle zvětšil do podoby obří planety, kterou vidíme dnes. Jeho obrovská gravitace narušila dráhy nespočtu skalnatých a ledových objektů, známých jako planetesimály, které připomínaly dnešní asteroidy a komety.

Vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) odhalil nové detaily v jádru Motýlí mlhoviny NGC 6302. Od hustého, prachového torusu, který obklopuje hvězdu skrytou ve středu mlhoviny, až po její zřetelné výtrysky, pozorování pomocí Webba odhalují mnoho nových objevů, které vykreslují dosud neviděný portrét dynamické a strukturované planetární mlhoviny.

Pomocí přístroje SPHERE na dalekohledu ESO/VLT (Very Large Telescope) astronomové přímo vyfotografovali protoplanetu o hmotnosti 4,9 Jupitera v pročištěné mezeře protoplanetárního disku s několika prstenci kolem hvězdy WISPIT 2 (TYC 5709-354-1), 5 milionů let starého slunečního analogu, který se nachází ve vzdálenosti 434 světelných let v souhvězdí Orla.

Vědci studující asteroidy zjistili, že dva zdánlivě nesouvisející typy sdílejí podivný prašný povlak z troilitu. Použitím polarizace světla namísto tradičních spekter Joe Masiero odhalil důkazy o tom, že tyto vesmírné horniny mohly pocházet ze stejných starověkých mateřských těles, a nabídl tak nový pohled do chaotické minulosti rané Sluneční soustavy.

Vědci se již více než 70 let snaží plně pochopit, jak magnetická pole Slunce generují intenzivní sluneční bouře, které mohou narušit život na Zemi. Parker Solar Probe agentury NASA, špičková kosmická sonda, která Slunce zblízka studuje od roku 2018, konečně poskytla data potřebná k potvrzení dlouho diskutované teorie o magnetické rekonexi – explozivním procesu, který pohání sluneční erupce a výrony koronální hmoty. Tento průlom byl nedávno podrobně popsán ve studii publikované v časopise Nature Astronomy.

Na základě pozorování z vesmírného dalekohledu Jamese Webba (JWST) identifikovali vědci z University of Missouri 300 neobvyklých kandidátů na rané galaxie. V nedávné studii vědci z University of Missouri zkoumali vzdálené oblasti vesmíru a učinili překvapivý objev. Analýzou infračervených snímků pořízených vesmírným dalekohledem Jamese Webba detekovali 300 objektů, které září jasněji, než se očekávalo.

SN 2021yfj je nový druh supernovy, která zpochybňuje naše chápání hvězdné evoluce. Její předchůdce ztratil své vnější obálky dlouho předtím, než k supernově došlo, a skládal se pouze z kyslíko-křemíkového jádra – na rozdíl od jakékoliv známé hvězdy v Mléčné dráze.

Na této fotografii s upravenými barvami, které využívají snímek z mise Dawn, je zobrazena trpasličí planeta Ceres. Nové tepelné a chemické modely, které se opírají o data z mise, naznačují, že trpasličí planeta Ceres, původně označovaná za planetku, mohla mít v dávné minulosti podmínky vhodné pro život. Trpasličí planeta je nyní studená, ale nový výzkum naznačuje, že Ceres měla hluboký, dlouhodobý zdroj energie, který mohl v minulosti udržovat obyvatelné podmínky.

Nově objevený čtyřnásobný hvězdný systém s názvem UPM J1040-3551 AabBab se skládá z dvojice chladných hnědých trpaslíků a dvojice mladých červených trpaslíků. Na publikovaném obrázku je umělecká představa systému UPM J1040-3551 na pozadí Mléčné dráhy, jak jej pozorovala družice Gaia agentury ESA; vlevo se UPM J1040-3551 Aa a Ab jeví jako vzdálená jasně oranžová tečka s vloženým výřezem odhalujícím tyto dvě hvězdy typu M na oběžné dráze; vpravo v popředí se kolem sebe s periodou několika desetiletí pohybuje dvojice chladných hnědých trpaslíků – UPM J1040-3551 Ba a Bb – zatímco společně obíhají kolem UPM J1040-3551 Aab na vzdálené oběžné dráze, jejíž dokončení trvá přes 100 000 let.

Vědci ze SwRI prozkoumali spektrální data vzorků materiálu odebraných z blízkozemních asteroidů Ryugu a Bennu a porovnali je se spektrálními daty asteroidu hlavního pásu s názvem Polana, která pořídil  vesmírný dalekohled Jamese Webba (JWST) a zjistili, že se velmi shodují.