Aktuality AK

Když Hubbleův vesmírný dalekohled HST před 35 lety zahájil provoz, byl motivován ambiciózními vědeckými cíli. Ze své pozice na nízké oběžné dráze Země byl HST připraven řešit základní otázky astronomie. Jeho úkolem bylo mimo jiné určovat velikost a stáří vesmíru, studovat vznik a vývoj galaxií a zkoumat kvasary a černé díry.

Co se skrývá pod povrchem Jupiterova ledového měsíce Kallisto? Tímto se zabývá nedávná studie přijatá časopisem Planetary Science Journal. Tým vědců zkoumal složení podpovrchových oblastí Kallista, což je Jupiterův nejvzdálenější galileovský satelit. Tato studie má potenciál pomoci vědcům lépe pochopit vnitřní složení satelitu, o kterém se předpokládá, že má podpovrchový oceán kapalné vody, a vyvinout nové techniky pro zkoumání podpovrchového prostředí.

Objekt s označením 2025 MN45 je velký 710 metrů a nachází se v hlavním pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem. Jeho otočka trvá pouhých 1,88 minuty. Tento objev, spolu s objevem dalších 18 rychlých rotujících planetek, představuje první publikované vědecké výsledky z projektu Legacy Survey of Space and Time (LSST) observatoře Vera C. Rubin a byl zveřejněn 7. ledna 2026 v časopise Astrophysical Journal Letters. Data byla pořízena v dubnu a květnu 2025 během uvádění přístrojů dalekohledu do provozu.

Práce na modulu NASA s názvem Power and Propulsion Element (PPE), což je solárně-elektrický pohonný prvek, který bude sloužit jako hlavní zdroj energie pro stanici Gateway během jejího pohybu po oběžné dráze kolem Měsíce, neustále postupují. Tato klíčová součást je navržena tak, aby generovala a distribuovala elektřinu a zároveň pomáhala kosmické stanici s oběhem a správnou orientací ve vesmíru.

Nejbližší planetou Slunci je Merkur. Je to malý svět, dokonce menší než Saturnův měsíc Titan a Jupiterův měsíc Ganymed. To je pro planetární systémy neobvyklé. Většina hvězdných soustav má velké světy o velikosti mezi Zemí a Neptunem, které obíhají mnohem blíže než Merkur. Nová studie zjistila, jak tyto blízké super-Země vznikají, a poskytla vodítka, proč jsou tak běžné.

Temná hmota tvoří podle standardního modelu většinu hmoty ve vesmíru a ze své podstaty nemůže silně interagovat se světlem. Vedla se určitá debata o tom, zda temná hmota interaguje sama se sebou, ale zatím neexistují žádné přesvědčivé důkazy, které by naznačovaly, že ano. Neutrina také silně neinteragují se světlem. Technicky vzato neutrina splňují podmínky temné hmoty, ale částice neutrin se pohybují tak rychle, že se jedná o horkou formu temné hmoty. Pozorovací důkazy, které máme pro temnou hmotu, však naznačují, že je studená. Neutrina tedy nejsou temnou hmotou, kterou hledáme.

Tento umělecký koncept zobrazuje menšího bílého trpaslíka, který přitahuje materiál z větší hvězdy (vpravo) do akrečního disku. Začátkem tohoto roku vědci použili přístroj observatoře IXPE (Imaging X-ray Polarization Explorer) provozované NASA ke studiu bílého trpaslíka a jeho rentgenové polarizace. Dalekohled IXPE odhalil skrytou geometrii kosmického šílenství bílého trpaslíka – pomocí rentgenového záření zjistil to, co žádný dalekohled předtím nedokázal.

Swarm je první konstelace družic ESA pro pozorování Země, která je navržena k měření magnetických signálů ze zemského jádra, pláště, kůry, oceánů, ionosféry a magnetosféry. Poskytuje data, která vědcům umožňují studovat složitost našeho ochranného magnetického pole. Dlouhodobá satelitní měření ukazují, že magnetické pole Země se mění rychleji a nerovnoměrně, než se očekávalo, a to v důsledku dynamických procesů hluboko v nitru planety.

Hvězdy spektrálního typu K neboli oranžoví trpaslíci jsou o něco méně hmotnými příbuznými Slunce. Jejich dlouhý a stabilní život znamená, že poskytují podmínky nezbytné pro rozvoj života na exoplanetách, které kolem nich obíhají. Nový průzkum jich v našem hvězdném okolí nalezl tisíce a pořídil jejich detailní spektra. Tato spektra astronomům hodně říkají o jejich charakteristikách a specifickém prostředí, které pro své planety vytvářejí.

Po téměř deseti letech sledování skrytého průvodce obří hvězdy Betelgeuze vědci potvrdili existenci doprovodné hvězdy a vliv, který na ni vyvíjí. Umělecký koncept v úvodu článku zobrazuje rudého nadobra Betelgeuze a jeho obíhající doprovodnou hvězdu. Průvodce, který z tohoto úhlu pohledu obíhá ve směru hodinových ručiček, vytváří hustou brázdu, která se rozpíná směrem ven. Obíhá tak blízko Betelgeuze, že prochází rozsáhlou vnější atmosférou nadobra. Doprovodná hvězda není v měřítku; ve srovnání s Betelgeuze, která je stokrát větší, by to byla jen tečka. Vzdálenost doprovodné hvězdy od Betelgeuze je v měřítku vzhledem k průměru Betelgeuze.