Aktuality AK

Astronomové zjistili, že exoplaneta WASP-69 b má ohon podobný kometárnímu, který se vlivem hvězdného větru z její hostitelské hvězdy táhne více než 350 000 km daleko. K tomuto jevu dochází, když planeta v průběhu času pomalu ztrácí svou atmosféru, kterou hvězdný vítr formuje do výrazného ohonu, jenž se může měnit v závislosti na proměnách hvězdného větru.

Sonda NASA Juno se několikrát přiblížila k Jupiterovu vulkanickému měsíci Io a poskytla nám úžasné pohledy na toto vzdálené sopečné těleso. Nedávné průlety koncem roku 2023 a začátkem roku 2024 umožnily planetologům hlubší pohled na vulkanické dění tohoto „trýzněného“ měsíce. NASA nyní zveřejnila nové snímky tohoto sopečného světa, které pořídila vysoce citlivá kamera sondy Juno nazvaná Stellar Reference Unit a které ukazují žhavou lávu a čerstvé lávové proudy.

Analýza téměř šesti milionů galaxií za období 11 miliard let, kterou provedla společnost DESI, poskytuje přesvědčivé důkazy o tom, že vesmírná seskupení se řídí Einsteinovou obecnou teorií relativity. Zjištění potvrzují hlavní model vesmíru a zpřesňují limity alternativních teorií a nabízejí bezprecedentní pohled na temnou energii a gravitaci.

V rozporu s dřívějšími tvrzeními se na Jupiterově měsíci Io pod jeho povrchem nenachází mělký globální magmatický oceán. Vyplývá to z článku publikovaného v časopise Nature. Pozorování sondy Juno v kombinaci se všemi dostupnými historickými údaji naznačují, že sopečná činnost na Jupiterově měsíci pravděpodobně nepochází z magmatického oceánu těsně pod povrchem. Tato zjištění mohou vést k přehodnocení představ o nitru měsíce Io, a také mohou mít vliv na dosavadní poznatky o vzniku a vývoji planet.

Tyto nově objevené asteroidy mají průměr kolem 10 metrů, což z nich činí nejmenší planetky, které kdy byly v hlavním pásu planetek pozorovány. Objevování asteroidů je nezbytné pro planetární obranu, jejímž cílem je zabránit srážkám se Zemí, včetně stále častějších megatunových explozí dekametrových impaktorů. Zatímco velké planetky (=>100 km) zůstávají od svého vzniku v hlavním pásu, malé planetky jsou běžně transportovány do populace blízkozemních objektů (Near-Earth Object – NEO).

Program OPAL (Outer Planet Atmospheres Legacy) provádí dlouhodobá základní pozorování Jupiteru, Saturnu, Uranu a Neptunu s cílem porozumět dynamice a vývoji jejich atmosféry. Jasné planety Jupiter a Saturn, putující po obloze, pojmenovali Římané podle svých nejmocnějších bohů. Teprve v 17. a 19. století byly teleskopicky objeveny další dvě planety daleko za Saturnem. Byly pojmenovány podle řeckého boha Urana a římského boha Neptuna.

Dvojice evropských družic se ve čtvrtek 5. prosince 2024 vydala na oběžnou dráhu v rámci první mise, jejímž cílem je vytvořit umělé zatmění Slunce pomocí efektních letů ve formaci. Každé umělé zatmění by mělo po zahájení provozu v příštím roce trvat šest hodin. To je podstatně déle než několik minut totality, které nabízí přirozené zatmění na Zemi, což umožní delší studium sluneční koróny neboli vnější atmosféry. Start se uskutečnil z Indie.

Studie marťanských meteoritů odhalila nejstarší důkazy o existenci vody na Marsu, která byla nalezena v minerálech zirkonu starých 4,45 miliardy let. To naznačuje, že rané marťanské podmínky mohly podporovat život a potenciálně i hydrotermální systémy vytvářející rudy. Vědci zkoumající marťanský meteorit objevili nejstarší známé důkazy o existenci vody na Marsu, které se datují do doby před 4,45 miliardami let.

Význam tohoto objevu spočívá v tom, že by potvrdil existenci vnitřních zdrojů energie, které by mohly podporovat biologické procesy. Na základě dat z již nefunkční sondy Dawn vědci zjistili, že trpasličí planeta Ceres, po Zemi druhé nejvlhčí těleso ve Sluneční soustavě, by mohla mít vnitřní zásoby bohaté na organické materiály – stavební kameny života. Výsledky naznačují, že Ceres může mít dostatek vnitřní vody, organických molekul a zdrojů energie potřebných pro existenci života na trpasličí planetě. To samozřejmě samo o sobě nenaznačuje, že je trpasličí planeta „obydlená“.

Vědci využívající Hubbleův vesmírný teleskop HST zjistili, že akreční disk kolem mladé hvězdy FU Orionis je výrazně žhavější, než se dosud předpokládalo, a dosahuje teploty téměř třikrát vyšší než povrch našeho Slunce. Toto zjištění zpochybňuje dosavadní modely a naznačuje složitější interakci na rozhraní disku a hvězdy, která vyzařuje neočekávané množství ultrafialového světla.