Aktuality AK

Infračervený pohled kosmického dalekohledu Jamese Webba vrhá nové světlo na mlhovinu v Orionu, ikonu noční oblohy. Tento oblak plynu je tak obrovský a jasný, že je viditelný pouhým okem, přestože je od Země vzdálen asi 1300 světelných let. Při pozorování malým dalekohledem začne prosvítat její pravá podstata: mlhovina v Orionu není jen oblak plynu, je to také obrovská hvězdná školka o průměru více než dvacet světelných let, kde se rodí nové hvězdy.

NASA zveřejnila nádherný ultrafialový snímek plynného obra – planety Jupiter, který pořídil Hubbleův vesmírný dalekohled HST. „Tento pohled na plynnou obří planetu, zveřejněný na počest toho, že se Jupiter dostal do opozice, ke které dochází, když jsou planeta a Slunce na opačných stranách oblohy, zahrnuje mimo jiné ikonickou, masivní bouři zvanou Velká rudá skvrna,“ uvedli astronomové z týmu HST. Při průměru necelých 16 000 km je Velká rudá skvrna 1,3krát větší než průměr Země.

Dne 1. listopadu 2023 proletěla kosmická sonda NASA s názvem Lucy nejen kolem svého prvního asteroidu, ale ve skutečnosti kolem dvojité planetky. První snímky poslané sondou Lucy na Zemi odhalují, že malý asteroid hlavního pásu Dinkinesh má ve skutečnosti průvodce a jedná se tedy o binární asteroid.

Publikovaný upravený snímek Jupiterova měsíce Ganymed byl získán kamerou JunoCam na palubě kosmické sondy NASA s názvem Juno během průletu 7. června 2021 kolem největšího ledového měsíce. Data z tohoto přiblížení byla použita k detekci přítomnosti solí a organických látek na povrchu Ganymeda. Data shromážděná misí Juno naznačují, že na povrch největšího měsíce Jupitera může probublávat slaná „minulost“.

Zatímco ultrafialové polární záře na Uranu byly pozorovány od roku 1986, dosud nebylo pozorováno žádné potvrzení infračervené polární záře. Ledoví obři Uran a Neptun jsou neobvyklé planety ve Sluneční soustavě, protože jejich magnetická pole nejsou totožná s rotačními osami. Zatímco planetární vědci pro to dosud nenašli vysvětlení, vodítka mohou spočívat v polární záři na Uranu. Tyto polární záře vznikají v důsledku vysoce energetických nabitých částic, které klesají dolů a srážejí se s atmosférou planety prostřednictvím magnetických siločar. Na Zemi jsou nejznámějším výsledkem tohoto procesu severní a jižní polární záře.

Nový snímek Jupitera z Webbova teleskopu ukazuje úžasné detaily majestátní planety v infračerveném světle. Jasnější oblasti na tomto obrázku ukazují výše položené vrstvy. Četné jasné bílé „skvrny“ a „pruhy“ jsou pravděpodobně vrcholky mraků zhuštěných konvektivních bouří ve vysokých výškách. Polární záře, které se na tomto snímku projevují červeně, zasahují do vyšších výšek nad severním i jižním pólem planety. Naproti tomu tmavé pruhy severně od rovníkové oblasti mají malou oblačnost.

Jupiterův měsíc Io stojí stranou od ostatních měsíců Sluneční soustavy s četnými sopkami a na jeho povrchu dominují lávové proudy. Povrchový vulkanismus na Io byl potvrzen v roce 1979, kdy jej vyfotografovala sonda Voyager, ale jeho vulkanická povaha není nikde jinde v našem systému duplikována. Za eruptivní povahou měsíce stojí slapový ohřev, který je poháněn silnou gravitací Jupitera a rezonancí s ostatními měsíci. Je ale uvnitř Io magmatický oceán? Konečná odpověď na tuto otázku byla neznámá, ale nový výzkum podporuje myšlenku magmatického oceánu.

Před více než 4 miliardami let, kdy byla Sluneční soustava ještě mladá a Země stále rostla, narazil do naší planety obří objekt velikosti Marsu. Největší část hmoty, která byla vymrštěna z rané Země, vytvořila náš Měsíc. Ale kdy přesně se to stalo, zůstalo záhadou. V nové studii publikované v časopise Geochemical Perspectives Letters vědci použili krystaly, které v roce 1972 přivezli z Měsíce astronauti z Apolla, aby pomohli určit čas vzniku našeho souputníka. Jejich objev posouvá stáří Měsíce o 40 milionů let, na stáří nejméně 4,46 miliardy let.

Mezinárodní tým astronomů zaznamenal vzdálený záblesk kosmických rádiových vln trvající méně než milisekundu. Tento „rychlý rádiový záblesk“ (FRB – Fast Radio Burst) je nejvzdálenější, jaký byl kdy detekován. Jeho zdroj byl následně pozorován velmi velkým dalekohledem (VLT) Evropské jižní observatoře (ESO) v galaxii tak vzdálené, že jeho světlu trvalo osm miliard let, než k nám doputovalo. FRB je také jedním z nejenergičtějších, jaké kdy byly pozorovány; v nepatrném zlomku sekundy uvolnil ekvivalent celkové emise našeho Slunce za 30 let.

Mezinárodní tým výzkumníků odkryl důkazy o největší sluneční bouři, jaká kdy byla identifikována studiem prastarých letokruhů stromů. Důkazy poukazují na kolosální nárůst úrovně izotopu uhlíku C14 z doby před 14 300 lety, nalezeného v letokruzích stromů z Francouzských Alp. Vědci objevená kolosální sluneční bouře byla tak silná, že podobná událost by byla v době moderních technologií katastrofální. Dnes by solární bouře takového rozsahu způsobila masivní destrukci energetických sítí a satelitních systémů.